Mám ho přece rád...

"Rudolfe, už mě fakt sereš! Co si o sobě vůbec myslíš? Víš co? Víš co?? Já už na tebe fakt nemám sílu. Vypadni!" "Tati..." "Řek sem." "Tati...!" "Vypadni!"

A tak je to pořád. Dřív se to opakovalo tak jednou za měsíc, ale poslední dobou je to skoro každý den. Pořád tátovi na mě něco vadí. Pořád. A takový blbosti! Třeba špatně složený kalhoty. Kdyby mi řekl, ať to opravím. Nemusel by na mě křičet.

Často brečím. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby tu byla maminka s námi. Před dvěma roky umřela. A všechno se změnilo. Táta se změnil.

Nepovídáme si. Jen si stěžuje a křičí. stále častěji chodí domů pozdě večer a jednou dokonce přišel až ráno. Bál jsem se o něj. Volal jsem mu, ale telefon nezvedal. Tvrdil mi, že byl dlouho v práci, ale myslím, že to nebyla pravda.

Ale mám tátu rád. A možná má rád i on mě, ale když jsem se ho na to ptal, nic mi neodpověděl.

Určitě mě má rád můj křeček Pinďa. Možná je jediný na téhle planetě kdo mě má rád. Bydlí v akváriu, na které jsem našetřil roznášením letáků. Na dně má hobliny. Chodím pro ně na pilu u nás za městem. Pracuje tam jeden fousatý pán a dává mi je zadarmo.

Včera si udělal Pinďa v rohu akvária hnízdo ze starého hadříku, který jsem mu tam hodil. Hnízdo je moc pěkné. Pinďovi je v něm určitě pěkně. Budu ještě zase roznášet letáky a pak mu koupím běhací kolečko. Mohl by si pak hrát, když jsem ve škole.

Každý den měním Pinďovi zrní a vodu. Nedávno jsem mu dal taky ruličku od toaletního papíru, aby si v ní mohl prolízat, ale on ji celou rozkousal.

Přál bych si mít ještě psal, ale táta mi ho nedovolí. Prý má čoklů dost v práci. Vlastně nevím kde táta pracuje. Dřív dělala u policajtů, ale od nich odešel. Měl tam nějaké problémy. Rád bych se ho na to zeptal, ale dělat to nebudu. Třeba by ho to naštvalo tak, že by mě opravdu nařezal. Jo, to je pravda. Táta mě nikdy neuhodil. O výchovu se má starat škola, říká. Prý nechápe proč zrušili tělesné tresty. Kdyby bylo po jeho, tak by nás místo poznámek fackoval. Nevím. Četl jsem sice v jednom článku, že rodiče mají většinou pravdu, ale s tátou nesouhlasím. Bojím se ho když křičí. Kdyby mě ještě mlátil, tak bych utekl. Utekl bych i s Pinďou. Dal bych ho na cestu do velké zavařovací sklence. Na půdě našeho domu je jich hodně. Odešli bysme k moři. Tam bysme se koupali a hráli si, stavěli hrady z písku. Jeden malý pro Pinďu a jeden velký pro mě. Ale museli by být blízko sebe, abysme se mohli chodit navštěvovat.

Měl bych se jít učit matiku, ale to mě nebaví. Slyším pak spoustu nadávek, když přinesu domů špatnou známku. Ale když já mám rád zpívání. Chtěl bych hrát na klavír jako Kačenka od nás ze třídy. Hrála nám o hudebce nějaký písničky. A hrála jako anděl. Ona taky jako anděl vypadá. Ale není to žádná rozmazlenka jako ostatní holky. Klidně si po škole jde s náma klukama začutat.

Já teď ale ven chodit nesmím. Táta mi řekl, že jsem parchant a on je jen blbej paroháč. Nevím sice jak to myslel, ale vím, že ven už prostě nikdy nesmím. Prosil jsem ho sice, pak jsem i plakal, ale bylo to ještě horší.

Kačenka má hodné rodiče. Byl jsem u nich na návštěvě a dostal jsem zákusek, takový dobrý s jahodama. Moc rád bych vzal Kačenku k nám domů, ale to nejde. Doma nemáme uklizeno. Na to tatínek moc není, říká, že uklízení je pro ženský.

Nevím co se stalo. Všechno je mi to tak líto. Domů se nikdy netěším. Ze školy neutíkám jako moji kamarádi. Loudám se domů co nejpomaleji. Nejradši bych utek. Ale nechi nechat tátu samotnýho.

Mám ho přece rád.